Home BK style Decision…

Decision…

25.7.2017 8 comments

Museli jste udělat někdy zásadní životní rozhodnutí??? Myslím takové, které vám může opravdu změnit celý život?

Dnes by mě moc zajímal váš názor na rozhodování se, případně váš příběh….Dnes nechci vyprávět já, ale ráda uslyším vaše hlasy a přečtu si vaše řádky….Vím, že tady teď poněkud vázne komunikace, vaše komentáře ztrácí na objemu, a tak bych ji ráda trochu vyprovokovala a probudila :-).

 

Pokud jste se tedy někdy dostali do situací, kdy jste se museli rozhodovat, zda se vydat tím nebo oním směrem,….jak jste se nakonec rozhodli????Podle čeho? Co u vás vyhrálo? Co u vás mělo tu největší rozhodovací váhu..?.Srdce, rozum, peníze, celková životní situace, cesta, místo?…..Nebo něco úplně jiného?….Litovali jste někdy svého rozhodnutí nebo se ukázalo jako správné?

Každý v sobě nosíme příběhy, kdy jsme se museli rozhodnout. Někdy to bývá to nejtěžší, co nás v životě potkává…..I ta malá rozhodnutí mohou dát člověku pořádně zabrat:-)….Mám třeba kamarádku, která se rozhoduje 20 minut na benzínce, kterou čokoládu koupit. Mám kamarádku, která se musela rozhodnout, s kterým rodičem žít. Mám kamarádku, která volí mezi dvěma partnery, mám jinou kamarádku, která neví, jakou práci zvolit. A také kamarádku, která má zdravotní problémy a řeší, jakou léčbu zvolit ( které nejvíce věří ). Mám kamarádku, která byla požádána o ruku a řekla ano. A mám i kamarádku, která neví, jestli mít druhé dítě teď nebo později a zas jinou, jež se má stěhovat do jiné země…Zkrátka každý máme svůj příběh a každý se musí občas rozhodovat. Ať jsou to situace jakékoliv a rozhodnutí VELKÁ či MALÁ, vždy to má svou důležitost a v tu chvíli nás to může pěkně ovlivnit, potrápit, rozhodit,….pozitivně či negativně obohatit a hlavně – konečné rozhodnutí nás nasměruje určitým směrem….

A jestli jsou naše rozhodnutí správná???? Já myslím, že vše se děje pro něco, z nějakého důvodu. A jakkoliv se člověk rozhodne, v budoucnosti se teprve potvrdí, že to tak vlastně být mělo, a že to bylo správně. I když se to v určitých chvílích třeba zrovna nezdá, v životě není nic špatně…A že “všechno zlé je pro něco dobré” – známe přece všichni. I pokud se vaše rozhodnutí jeví chvíli jako negativní, i tak vás posune dál.., přinejmenším o zkušenost a poučení..Pokud se ukáže být pozitivní, tak jste vyhráli hned. Ale nikdy nebývá nic definitivně špatně, naše cesta se dá přece krásně tvarovat. Nikdy není na nic pozdě / vždycky je možnost si dupnout/ a všechno obrátit “vzhůru nohama”.

TUNIKA / HANDBAG : JOHNNY WAS

JEANS: VINTAGE

SHOES: Fiorentini+Baker

HAT: TONAK

 

PS.: Doufám, že jste mé zamyšlení správně pochopili. Těším se, že se dozvím i vaše názory a pocity na toto téma!!! A hlavně se těším na nějaké zajímavé příběhy.

 

I WANT TO INSPIRE YOU BECAUSE YOU INSPIRE ME

 

WITH LOVE

RECENT POSTS

8 comments

Petra 25.7.2017 at 12:10

Ahoj, možná budu místy hodně off topic, ale nemůžu si pomoct a nesdílet – zvlášť když jsi chtěla obsáhlejší komentář :)

Já jsem měla nejhorší rozhodování, které bylo zároveň i nejdelší… táhlo se se mnou několik let. Začalo to rozchodem s mým ex po sedmi letech – nebyl schopný začít se chovat jako chlap a nespolupracoval v takovém tom “dospěláckém” životě… Bohužel jsem se tehdy nechala ukecat, dala to s ním zase dohromady (uměl krásně básnit…) a dokonce jsem si ho tři roky na to vzala. Chtěl se mnou děti, ale já jsem byla zásadně proti – představit jsem si to s ním dovedla jen pod podmínkou, že začne normálně fungovat (byl závislý na PC hrách + lehkých drogách, ale každodenně), což se ale nikdy nestalo… tlačil mě do dítěte tak moc, že jsem skončila u několika psychologů… V práci jsem tehdy nebyla spokojená se svou nadřízenou, ale jinak mi tam vše vyhovovalo… on ale řekl, že nás uživí a že brzo půjdu na mateřskou, tak ať dám výpověď a nenervuju se s šéfovou…. bohužel jsem podlehla a v práci jsem opravdu skončila… Tohle rozhodování jsem absolvovala ještě jako nezkušená trubička… více jsem řešila své city k němu než rozum – že mi tam dobře platí, mám tam spoustu kamarádů, pracuju v angličtině což je moje nejmilejší hobby atd. … vyčítám si to doteď, možná i víc než ty roky strávené se špatným člověkem… Když si pak začal vztah se svou kolegyní, musela jsem se rozhodnout, jestli žít s někým, kdo mi je nevěrný, ale chce mít se mnou dále vztah, nebo zatnout zuby a ztratit všechno. V tu dobu jsem ho ještě milovala a každý den jsem cítila hroznou bolest a strach z neznáma. Rozhodování je o to horší když jednu z těch možností (nebo všechny) vůbec neznáte. Pro mě bylo neskutečné být po 12letech sama! Navíc jsem se musela vrátit k rodičům z domácnosti, kde jsem byla svou paní a ještě jsem byla nezaměstnaná… no prostě děs. Zdravotní problémy na sebe taky nenechaly dlouho čekat… Ale i když jsem na to vše byla sama, dala jsem to a bylo to to nejlepší co jsem mohla udělat! Že jsem se správně rozhodla od něj odejít, mi došlo hned. Nelitovala jsem nikdy. Asi jsem prostě jen prokoukla a konečně po tolika letech jsem byla schopná vidět toho člověka v jeho pravých barvách – úplně jiných, než jaké jsem si vysnila, a jaké on mi předkládal… Všem bych ráda řekla, že i když se něco jeví jako nemožné a strašně moc složité, obtížné, bolestivé, komplikované… pokud nejste šťastní, neváhejte a prostě to rozsekněte… Čeká vás mnohem lepší život a já jsem toho důkazem. Je to už tři roky a já jsem každý den neskutečně šťastná a spokojená!! Petra

Reply
saša 26.7.2017 at 9:07

ahoj, jsem v podobném nespokojeném vztahu a začínám vážně přemýšlet, že by to bylo pro oba lepší skončit. Máme se rádi, ale strašně často se hádáme a máme na život tak nějak jiný pohled. Je mi 36, já děti naopak strašně moc chci, ale už si nejsem jista, zda s tímto partnerem. A říkám si, čím dříve to ukončím, tím víc získám času na případné “potkání” někoho jiného, se kterým bych ještě stihla rodinu založit. Jenže se může stát, že už nikoho nepotkám a rodinu mít už nikdy nebudu. No ale je to složité. Petro, kolik ti je?

Reply
Petra 28.7.2017 at 6:54

My jsme se právě hádali už fakt neskutečně moc… Proto pak přišla taková úleva… Je mi 31. Byla jsem v depresích že si nikoho nenajdu, že budu sama a děti mít nikdy nebudu… Sice mi každej říkal že to je blbost a že nebudu dlouho sama, ale rozumím tvým obavám, je to děsivej pocit, že člověk zůstane sám… Ale neboj se, jak jsem psala – jsem důkazem, že každej má právo na pravou a upřímnou lásku a určitě budeš brzo spokojená a šťastná. Tomu štěstí ale musíme sami dopomoct. Po 3/4 roce stresování a fňukání jsem se hecla, začla žít jen sama pro sebe, dělat co mě baví (a co jsem s tím ex nikdy nemohla dělat) a až jsem se vyklidnila, úplně náhodou jsem narazila na nejúžasnějšího chlapa pod sluncem a fakt to bylo jak z filmu, něco co jsem nikdy předtím nezažila… vzájemný porozumění, touha trávit čas společně z obou stran… Jsme spolu dva roky a v nejbližší době plánujeme přidat do našeho týmu snů maličkého člena :) Tak snad se to brzo podaří nám, ale hlavně i tobě! Já už teď vím, že nestačí mít jen rád – lidi spolu musí být spokojení a musí směřovat ke stejným cílům. Nejde o to spolu ve všem souhlasit na 100% , ale pokud si nedovedeš představit mít rodinu s aktuálním partnerem, tak “ruce pryč”…

Reply
Petra 26.7.2017 at 12:48

My jsme se právě hádali už fakt neskutečně moc… Proto pak přišla taková úleva… Je mi 31. Byla jsem v depresích že si nikoho nenajdu, že budu sama a děti mít nikdy nebudu… Sice mi každej říkal že to je blbost a že nebudu dlouho sama, ale rozumím tvým obavám, je to děsivej pocit, že člověk zůstane sám… Ale neboj se, jak jsem psala – jsem důkazem, že každej má právo na pravou a upřímnou lásku a určitě budeš brzo spokojená a šťastná. Tomu štěstí ale musíme sami dopomoct. Po 3/4 roce stresování a fňukání jsem se hecla, začla žít jen sama pro sebe, dělat co mě baví (a co jsem s tím ex nikdy nemohla dělat) a až jsem se vyklidnila, úplně náhodou jsem narazila na nejúžasnějšího chlapa pod sluncem a fakt to bylo jak z filmu, něco co jsem nikdy předtím nezažila… vzájemný porozumění, touha trávit čas společně z obou stran… Jsme spolu dva roky a v nejbližší době plánujeme přidat do našeho týmu snů maličkého člena :) Tak snad se to brzo podaří nám, ale hlavně i tobě! Já už teď vím, že nestačí mít jen rád – lidi spolu musí být spokojení a musí směřovat ke stejným cílům. Nejde o to spolu ve všem souhlasit na 100% , ale pokud si nedovedeš představit mít rodinu s aktuálním partnerem, tak “ruce pryč”…

Reply
Danča 1.8.2017 at 6:43

Ahoj Barčo, děkujeme za hezky napsaný článek a je to fajn nápad na rozjetí komentářů.
Peťo, závidím ti, jak jsi byla odvážná a že jsi to zvládla. Taky občas ve vztahu bojuju, ale taky by se mi už nechtělo vracet k rodičům a máme s přítelem buď strašně hezký chvilky a nebo naopak, jsou to nervy. Ale taky si říkám, že sem trochu temperamentnější typ a i když toužím po klidným a harmonickým vztahu, tak sem to asi nikdy neměla jinak a všema sem asi takhle bojovala. Možná si hledám stejný a třeba nevhodný typy pro sebe. Jak jsi přežívala Peťo první chvíle po rozchodu, psala jsi, že se ti ulevilo, ale nepřišlo i to, že ti bylo smutno?
Jinak si taky myslím, že my holky vydržíme někdy až moc..

Reply
Petra 1.8.2017 at 12:57

Ahoj Dani, no já jsem to napsala všechno tak ve zkratce – ale samozřejmě jsem z toho byla totálně na dně… pamatuju si, jak jsem se jednou zhroutila mamce v náručí a brečela jsem hrozně nahlas a nemohla jsem se místama ani nadechnout… jinak každou minutu několik měsíců v kuse jsem myslela na to “co by kdyby”… a užírala jsem se depkama že budu sama a nemilovaná… Z toho nejhoršího jsem se dostala paradoxně díky tomu bývalýmu – choval se tak hnusně, že pro mě bylo mnohem snažší přijmout fakt, že už spolu nemůžeme být. Mnohem líp jsem byla schopná pochopit že to nemá cenu lepit a že se pořád nemůžu snažit jen já. Ale i tak to byla hrozná bolest. Po tolika letech s jedním člověkem mi přišlo, že jsme spolu už byli prorostlí a že nás okolnosti roztrhly a zůstala jsem prostě jak bez kusu sebe sama… ale fakt po pár týdnech (dobře, možná měsících) jsem už cítila, že to fakt nebylo ono a že mi nechybí ON, ale ten pocit být ve vztahu a s někým něco sdílet… nevím jak líp to popsat. Jak Dani píšeš, i my jsme měli spoustu krásných chvil, ale když začne být moc i těch špatných chvil, tak to není dobře. V tomhle rozhodně neplatí že půl na půl je to ok. Je snesitelný se pohádat jednou za čas skrz nějakou blbost, ale ve všem ostatním by partneři měli mít jasno a harmonii. A jak píšeš žes vždycky měla podobný partnery a tím pádem asi i vztahový vzorce… tak věř že já jsem teď ve vztahu kterej opravdu nemůže být od toho předchozího odlišnější a to jsem si vždycky říkala, že bych neměnila a že mi to vlastně svým způsobem vyhovuje a blablabla… lhala jsem si do kapsy. Pokud toužíš po klidným vztahu a jsi temperamentnější, nevidím v tom problém, určitě existuje člověk, se kterým budeš souznit a on tě třeba bude v potřebných chvílích uzemňovat a vyklidňovat :) Jinak moc děkuju za kompliment, můžu ti upřímně říct, že si sama sebe cením 100x víc po tom, co jsem prožila a jak těžký to období odchodu, ale i následnýho rozvodu bylo (+ stavění se na nohy materiálně, nová práce atd.). A máš pravdu že toho vydržíme hodně a někdy až moc! Ženský jsou neuvěřitelně silný! <3 Přeju ti hodně štěstí!

Reply
Eva 6.8.2017 at 11:02

Rok mi trvalo rozejít se s bývalým ženatým přítelem…ale zdravotní a psychická situace už byla alarmující. Odešla jsem do Německa, kde jsem se z aupairky stala partnerkou opět o dvacet let staršího partnera, který je ale kompletně jiný než ten bývalý. Problémem se stalo dnes semileté dítě, které se vymyká všemu,co jsem dosud viděla a slyšela. Takže se občas potácím mezi rozhodnutími,jak,kdy a kam…to,že jsem odešla vyčistilo velmi napjaté vztahy mezi mnou a mou mamkou. Jsme teď víc vyklidněné, respektujeme jedna druhou a jsme v kontaktu snad víc než dříve. Nelituji žádného svého rozhodnutí. Každé mi něco dalo a něco vztalo…většinou se řídím intuicí, někdy spontánně situací…a někdy mozkem. Každopádně si myslím,že každé rozhodnutí je krok nějakým směrem…tedy krok dopredu. :)

Reply
Danča 9.8.2017 at 8:02

Ono je to asi vždycky krok dopředu, když je nějaká změna k lepšímu:) Myslím si, že velkej problém je, že se člověk jaksi zasekne ve vztahu a věci nevidí reálně a jen se užírá a trápí…klesá mu sebevědomí a přestává mít důvod, proč vůbec žít, pak je tady taky strach, aby člověk nezůstal sám, kor když je mi už 30let.. a co když to zase nevyjde a další roky v háji…no holky, ste šikovný, co ste všechno zvládly, řešily to, odhodlaly se..Občas už přestávám vidět reálně co je ok a co už je za čárou..

Reply

Leave a Comment