Ahojky, tak jsem si myslela, že tady budu mít docela dost času na práci, ale jen koukám, jak moc jsem se zmýlila. A vlastně mě to ani nijak v posledním týdnu nechybělo. Přiznávám. Člověk někdy prostě taky musí vypnout a to se mi, doufám, ještě párkrát podaří. Je to totiž svým způsobem strašně osvobozující. Mám ráda, když v hlavě je uklizeno, klid a jasno….To se stává ale velmi zřídka….Na tohle je pro mě zaručeně největším lékem cestování nebo výjezd sem, do našeho druhého domova….Tady to není o tom honit se za místy, co jsme neviděli, co zatím neznáme.. Sem přijdeme jakoby domů a snažíme se dělat stejné běžné věci jako doma v Čechách..Jen s tím velkým plusem, že s sebou nemáme práci…Teda já ji vlastně vozím všude, ale člověk má pocit, že se jí nemusí tolik věnovat. Na chvíli. Což ale u blogování moc nejde….Tohle je práce 24/7 ….a to je někdy fakt náročné…..Ale i tak se občas může zadařit. Myslím, že i sledovatelé/čtenářky vycítí, že něco je jinak..
Tento článek píšu jen tak, protože mám zrovna náladu a čas….Kubíček se prochází s babičkou, táta spí a já pracuji :-). Dalším impulzem ke psaní je i váš velmi častý dotaz na cestu letadlem. Ptali jste se, jak jsme to zvládli a hlavně jak to zvládl Kubíček….
Upřímně, měla jsem z toho trochu obavy, protože Kubík je teď v tom nejhorším věku na cestování, co může být. Neposedí ani minutu….neposlouchá….nic ho nedokáže zabavit na víc, jak5 min – spíš na míň. Je to docela nářez při představě, že budete sedět 10 hodin v letadle. Ale vzali jsme to pozitivně a smířili se s myšlenkou, že prostě tato cesta pohoda nebude a že nás trochu zmůže.
Přemýšleli jsme, jak to uděláme, co pro Kubíčka bude nejlepší….Vzhledem k tomu, že jsme na to byli 3,vymysleli jsme, že já poletím v Bussines třídě a manželova mamka spolu s ním v Ekonomy – exit místa ( kde je super prostor na nohy a velký prostor i pro dítě, když nechce sedět ). Bylo to i z důvodu, že letadlo bylo totálně plné a my si nedovedli představit, jak by malý spal na sedadlech s námi. V Bussines třídě se totiž dá položit sedadlo tak, že je tam jak v posteli a má skvělé pohodlí. A to je prostě absolutně nenahraditelné. To že vám tam nalévají šampaňské a nosí 5 chodové menu mi v tuto chvíli bylo fakt šumák. Byla jsem ráda, že má Kubí pohodlí a vydrží si tam chvíli hrát, koukat na televizi …a měl tu kdykoliv přístup k jídlu a píti. A výhoda, kterou jsme také získali tímto rozvržením míst, byla ta, že když to Kubíčka přestalo bavit se mnou, mohl se pohybovat po letadle a jít za tátou a babičkou. Měl tak pocit změny, pochodoval si, něco se dělo… a tak jsme to /mimo 3 hodinové spánku/ zvládali, střídali jsme se a lítali 10 hodin tam a zpět. Nejhorší pro mě byl start, kdy Kubíček byl fakt zlatíčko a seděl na mně cca 45 minut. Vydržel, byl připoutaný a pak, když už jsme se zpožděním měli vzlétat, se letadlo zastavilo, protože mělo nějaký problém….Šílený!! A čekalo se další 45 než jsme konečně vzlétli. To už bylo trochu na nože, protože on samozřejmě sedět nechtěl. Takže nejhorší je zpoždění, když ho musíte trávit zavření v letadle.
Je strašně důležité být na cestu vybaven vším možným a nemožným a pak být hlavně v pohodě, nepanikařit. Já hodně řešila spolucestující, aby je moc neotravoval. Měla jsem štěstí na ty chápající a vstřícné. Naopak – ještě mi všichni poskytovali pohledy a úsměvy podporu.
Děti má 98% lidí…a kvůli tomu, že je máme, nepřestaneme cestovat, létat. To je pro mě nepřípustná představa. A tak se nebojte cestovat a dělat vše, co chcete. …Protože kdy jsme to zvládli my, tak to zvládnete i vy a s vámi i vaše dítě.
PS.: Tak se mějte všichni krásně a posílám moc sluníčka z Floridy. KISS Vaše Baruš
I WANT TO INSPIRE YOU BECAUSE YOU INSPIRE ME
WITH LOVE
