Ahojky, ani náhodou jsem nemyslela, že bych byla ještě dneska schopná napsat článek…Ale téma “Kubíčkovy první narozeniny” se tolik nabízí, jsem plná dojmů a emocí, tak mě to nějak nutí.
První narozeniny malého človíčka jsou asi pro každého rodiče výjimečné a je třeba je oslavit. Někdo dělá velké oslavy, někdo naopak střídmé – v úzkém rodinném kruhu a s dortíkem. Tak probíhaly i ty naše. Žádnou mega oslovu jsme nepořádali, jednak z časových důvodů členů rodiny a přátel, ale hlavně jsme chtěli prožít vše v soukromí, poklidu a doma. Užít si pořádně oslavence, mít šanci vnímat jeho emoce, překvapení, reakce na to všechno nové, co se kolem něj bude dít…Že má narozeniny, to samozřejmě chápat nemůže, ale určitě vnímal, že se něco nevšedního odehrává. Radoval se z dárečků, byl u vytržení z dortu a fascinován hlavně svíčkou. Měl kolem sebe všechny ty nejbližší tváře, byl šťastný…A tak jsme byli šťastní i my, když jsme tu jeho radost sledovali .
( copak si asi Kubíček přál…)
Zkrátka, my dospělí jsme prožili velkou zábavu spojenou s dojetím ….Rodina spolu strávila hezký víkend, pořádně jsme doplnili tukové zásoby, mockrát jsme si připili na zdraví malého oslavence. Slavili jsme hlavně to, že máme právě tohle úžasné malé stvořeníčko…
Nemluvím jen za sebe, takový pocit sdílí celá rodina…/Ale to je úplně stejné ve všech rodinách s mrnětem, že?/.Jsme prostě strašlivě šťastní, že Kubíček je právě takový, jaký je…pro nás nejdokonalejší na světě. Jak jinak :-).
Já, jako jeho máma, jsem díky němu každý den šťastnější, cítím pořád víc a víc hrdosti. Neustále mě překvapuje, v mnohém mě učí, dokáže mě dokonale zaměstnat a dává mi tu největší lásku. Vím, že to určitě říkají o svém potomkovi všichni rodiče. I jim připadá, že jejich prcek je úplně zvláštní, výjímečné stvořeníčko, stejně jako Kubíček nám. Ale nemám v úmyslu jej tady extrémě vychvalovat – je prostě úžasný, protože je náš…To, co na něm milujeme nejvíc, je jeho úsměv, pozitivní energie, šibalský pohled, kterým doprovází drobné lumpárny. A ač je mu jen jeden rok, dá se vytušit, že bude mít “dobré srdíčko”….Je tak neuvěřitelně zvídavý, ničeho se nechce vzdát, urputně svět prozkoumává, naprosto všechno ho zajímá a láká….A také je to pořádné ŠÍDLO!!
Co ještě cítí máma po roce?.Tak za prvé – až teď nějak pořádně vnímám, že máma jsem…Nebo spíš, uvědomuji si svou životní roli a také to, jak strašně je tato role pro mne, naši rodinu, ale hlavně pro syna důležitá. Za rok jsem zažila tolik krásných okamžiků, z nichž některé mě dokázaly i rozplakat. Poznala jsem takovou lásku, kterou snad dokážou vnímat jen mámy. Kubík mě naučil větší trpělivosti, sebezapření, od základů přeházel mé priority. . A za druhé – poznala jsem díky jeho noční nespavosti i pár dní, kdy jsem doslova padala na ústa, byla jsem příšerně unavená, protivná a toužila po odpočinku, jako nikdy předtím….Ale stálo to zato.
Jediné, co mě k dnešnímu výročnímu dni /27.2/ děsí, je, jak strašně čas letí. Přistihla jsem se, že jsem si nemohla vybavit a vzpomenout si na nějaké záležitosti z doby, kdy byl Kubíček úplné miminko. Chtěla jsem si pochovat u kamarádky dvouměsíční miminko… a najednou jsem dostala strach a ani jsem si nedokázala úplně vybavit, jak že jsem vlastně Kubíčka nosívala..U vlastního dítěte asi člověk dělá leccos automaticky, přirozeně. Zvláštní, jak se člověk bez velkého přemýšlení přizpůsobuje i té nejnáročnější přítomnosti, protože TA je právě nejdůležitější.
Kolem našeho Kubíčka je teď jeden velký kolotoč. Ale pokud bych měla z toho jednoho roku označit nejkrásnější a nejnáročnější období, asi to nedám. Každý měsíc má “svoje”. Když si vzpomínám na období miminka a kojení, bylo pro mě nádherné, ale i náročné. A stejně je to i teď, plusy a mínusy se střídají docela spravedlivě. Já, vzhledem ke svému založení a povaze, netrpělivě čekám a těším se na společné aktivity, až budeme spolu objevovat svět, sportovat, cestovat, učit se a hodně se smát …..Už teď se blahem rozplývám, když se mě chytne kolem krku, přitulí se a sám od sebe mě obejme ….
Úplný závěr … Zjišťuji, že moje láska k tomu drobkovi se stále stupňuje, ač se to zdá nemožné. Jsem na něm čím dál více citově závislá….Někdy mám pocit, že mnou snad prorůstá skrz naskrz, že jsme propojeni a vzájemně se víc a víc potřebujeme.
Fotky jsou fakt hodně na domací způsob…:-).Takový do rodinýho albíčka :-))))
PS.: Maminky, které jste tu se mnou prožívaly těhotenství a mateřství, jak jste na tom byly po roce vy? Překvapilo vás něco? Které období pro vás bylo nejnáročnější? Mějte se krásně! KISS Vaše Baruš
I WANT TO INSPIRE YOU BECAUSE YOU ARE INSPIRING ME
WITH LOVE
