Dnes má náš syn Jakub měsíc. První měsíc na tomto světě. Rozhodla jsem se s vámi sdílet své pocity, kterých jsem momentálně plná. Pocity štěstí, lásky, nostalgie, ..ale i další stránky období, jemuž se říká šestinedělí…
Je neuvěřitelné, jak čas letí, až se toho občas děsím. Nechápu, že od porodu uplynula už taková doba… Za chvíli bude šest neděl pryč ( jupííí ) a ta kouzelná černá očička na mě koukají už měsíc.S dětmi ten čas letí asi ještě rychleji ( říká se to – a já potvrzuji ). Po měsíci našeho společného života si každé ráno uvědomuji, jak se mi před očima mění a roste. A jak ten čas plyne. Je to jiné, než u dospělých ( tam se ten věk jakoby nějak “pozastaví“ nebo spíš změny na dospělých tak nevnímám, nepozoruji, nejsou tak rychlé). U malého mi proměny přijdou neuvěřitelné…
Jsem už měsíc máma a Kubíček je měsíc to nej miminko. Mám plno pocitů a poznatků. Dneska tedy nebudu psát o žádných tipech, ty si schovám do dalšího článku, který pro vás už připravuji. Dnes jen čistě o mých pocitech.
Chápu, že prvních 6 týdnů může být pro mnoho novopečených maminek pěkně stresující a únavné. Někdy se z toho prý mohou i zhroutit. Je to totiž velká zodpovědnost, starost, obětování se, člověk musí fungovat každou minutu, nemá moc času na sebe a ani na partnera. Prostě se to teď točí jen kolem malého človíčka. Je to možná až únavný stereotyp ( a pokud jste člověk, co má rád pestrost, tak vás to může i dokonale ubíjet ). Každý den zhruba víte, co přijde a co bude následovat – kojení, hraní, uspávaní, přebalovaní, nošení, koupání… Neustálý kolotoč :-). Ale dny tak šíleně letí…
Nedokážu si představit, že bych na tohle všechno byla sama…Být například v roli, kdy nemám kvalitní vztah, zajištěnou práci, peníze ( protože už jen mít dítě stojí “velké“ peníze ), nemít rodinné zázemí, přijít do jiného stavu “omylem“, neplánovaně….atp. A že takových maminek je! Mnohokrát jsem napsala, že tohle je tak obrovský krok, tak vážné rozhodnutí, že pokud na to člověk/především žena/není připravený a nedokáže si uvědomit všechny následky a novosti, které s miminkem přijdou – a to i ty “negativní“ – může být hodně nemile překvapen a zaskočen.
Po třech týdnech totální euforie a štěstí, kdy jsem měla pocit, že nepotřebuji snad ani spát, jsem se najednou ocitla v totální krizi. Jeden z minulých večerů jsem šla spát a malinký se právě probudil. Myslela jsem, že nakojím, chvíli se pomazlíme a zase půjde na kutě. Omyl :-). Do půl 12 jsem uspávala a pak jsem doslova odpadla, ještě než jsem stačila říct – „lásko uspi ho, já už nemůžu.“…Ano, i na mě přišel ten den D – den vyčerpání. No a další dva dny to probíhalo podobně. Kamarádka mi vysvětlovala, že byl úplněk, že to děti vnímají a špatně spí. Tak jsem si trochu oddychla a zadoufala, super…snad to nebude takové každý večer :-). Uvidíme…
Upřímně si myslím, že je to hodně o psychice a člověk musí být hlavně v pohodě. Brát to vše s lehkostí, pohodově a zocelit někdy své nervy. Miminko to pak – podle mě – vycítí. Já jsem sama ze sebe dost překvapená, jak jsem zatím v klidu. Nic mě nerozhází, a i když jsem už na pokraji sil, tak se na něj podívám a ihned tu sílu zase dostanu / najdu. Musí mě ale nechat aspoň chvíli vyspat :-). Ne, vážně je to náročné, ale to k tomu patří a my ženy jsem bojovnice a velcí siláci. Proto všechno zvládáme.
Pokud tedy budete počítat s tím, že vám miminko někdy zapláče, nenechá vás spát, bude chtít vaší pozornost, budou ho trápit prdíky, váš plán vám mnohokrát převrátí vzhůru nohama ( protože režim se jede podle něj a ne podle vás :-) ), budete mít doma oporu a lásku, pak nevidím jediný problém a důvod, proč se mateřství obávat. Je to BOŽÍÍÍÍ :-).
Moje poznatky za 1.měsíc našeho společného bytí jsou i s dnešními kruhy pod očima jen pozitivní – miminko vám vynahradí všechno. I já jsem se u prvního hysterického brekotu málem rozsypala, protože jsem nevěděla, co dělat (snažila jsem se uklidnit – miminka přece občas pláčou a plakat budou – tak to neber tak tragicky ), byla jsem nesvá z toho, jak s mrňouskem zacházím, ( jestli ho dobře nosím, koupu, držím ), po třech týdnech přišel spánkový deficit a já myslela, že ten večer umřu ( neumřela jsem :-) ).
Ještě jsem chtěla říci, že jsem přesvědčená o tom, že každá máma instinktivně ví, co je pro její dítě nejlepší, každá máma cítí jeho potřeby, city, doteky. Je na něj napojená. A každá máma dostala obrovský dárek, který se narodil jí a jejímu partnerovi. To miminko si je vybralo, protože pro něj budou určitě těmi nejlepšími rodiči.
Nemyslím si, že být dobrou mámou znamená zvládat vše dokonale a bez chyb. Dobrá máma je ta, co dělá vše s láskou i třeba s “chybami“. Proto se trápit nad tím, proč brečí, řve, proč má svůj hysterák, chytla jsem ho dobře, udělala jsem to dobře … a obviňovat sebe, že jste možná selhala, je blbost. Všechny jsme dobré a všechny to zvládneme. Obavy ale k tomu všemu patří a jsou víc, jak přirozené.
Za tyto překrásné fotky – NEWBORN – děkuji úžasné Evičce
Přeji mému Kubičkovi krásné „narozeniny“ a ať každý další den v jeho životě stojí za to. Dále chci popřát vám ženám maminkám hodně sil a mnoho lásky – velká úcta NÁM všem. JSME NEJLEPŠÍ a všechno zvládneme.
PS.: Pro ty, co jsou tu bezdětné…Uvidíte, že se vám tento článek bude ještě někdy hodit, i když je to pro vás teď nuda :-). Já to chápu, pro mě by to bylo dřív také nudné čtení. Teď si ale nemůžu pomoci. SORRY. KISS Vaše Baruš
I WANT TO INSPIRE YOU BECAUSE YOU ARE INSPIRING ME
WITH LOVE